Zámek a vesnická kaple

V roce 1707 byl do Bohušic poslán svatohippolytský mistr Jakub Prandtauer a v této době pravděpodobně vznikl i projekt nového zámku. Ke stavbě však došlo až když se Jan Adam Questenberk, nový vlastník Bohušic, podruhé oženil. Zámek měl být sídlem jeho dcery Karoliny.

Nový zámek vycházel ve skutečnosti ze staršího renesančního zámku, který patřil Arnoštu Stockhornerovi. Ten se však v roce 1621 účastnil stavovské rebelie, a proto mu byly Bohušice i se zámkem zkonfiskovány. Výstavba zámku probíhala současně s přestavbou zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. Podle historických pramenů zde Jan Adam Questenberk nikdy nebydlel, ale jeho dcera Karolina hraběnka Kuefsteinová zde žila střídavě asi 3 roky. Byla totiž těžce nemocná a pobyt na zdejším zámku ji pomáhal vyrovnat se s chorobou. Hrabě a jeho přátelé, zejména von Albrecht, jí zde často navštěvovali.

V červenci 1736 byla zahájena výstavba. Na stavbě zámku se podíleli zedníci, tesaři, kameníci (vyhotovili fontánu), lakýrníci a pozlacovači z jaroměřického panství. Dne 20. Srpna 1739 vyslovil hrabě přání, aby byl zámek co nejdříve pod střechou. O projektování stavby není moc informací, protože veškerá pozornost byla věnována mnohem větší a honosnější přestavbě zámku v Jaroměřicích. Nemůžeme však vyloučit účast Domecia d'Angeliho na projektu. Stavbu řídil Gravani, který současně řídil i stavbu zahrady obklopující zámek. V roce 1739 byl hlouben kanál a došlo tak k „harmonickému spojení architektury a přírody s vodní plochou.“ V této době se také pracovalo na příkopech před dvorem a z navezených a přitesaných skal byla v zahradě postavena umělá jeskyně – GROTTA. Autoři, kteří se zabývali zřejmě dost hluboce a pečlivě Bohušickým zámkem, také uvádějí, že na zedníky nebyl dostatečný dohled, a proto pracovali pomalu a „patrně vysedávali v hospodě.“ 19. Srpna 1739 hejtman Bohušic hlásil hraběti, že práce ještě nebyla dokončená, protože zedníci pracují pomalu, „zato u tamní hostinské udělali prý už za 90 zlatých dluhů. Přitom jejich práce nemá prý vyšší cenu než 20 zlatých.“ Hrabě podle zápisů reagoval ostře a dluhy zedníkům nechal strhnout ze mzdy.

K zámku byly ještě vysazeny dva lesíky. Zahrada byla dokončena a obehnána zdí. Celá zahrada byla řešena ve francouzském slohu a „její obdélné oplocení zdí je na jižní vjezdové straně segmentovitě vysunuto. Je v něm vidět šest zděných pilířů kuželově zavěšených, z nichž na středních jsou zavěšena kovová vrata.“ Fasáda zámku byla nebarvená.

O tom, jak zámek vypadal se dozvídáme z kreseb Josefa Šetínského z roku 1748. Šetínský namaloval zámek dvakrát. Jednou z jižní a podruhé ze severní strany. Podle jeho maleb byl zámek popsán takto: „ Na obdélné, k jihu se svažující ploše stojí čtyřkřídlá budova, uzavírající obdélný dvůr. Její hlavní tříposchoďová sedmiosá fronta hledí k jihu. Má mělký rizalit s trojúhelným tympanonem, prostým vchodem, po obou stranách provázeným nevýraznými polosloupy, spojenými nad s půlkruhově sklenutým vchodem prostou úsečí vystupujícího pásu. Východní a západní křídlo spojovalo na severní straně jen patrové křídlo, do něhož je uprostřed vsazen o patro vyšší válec, krytý kupolí se třemi okny v průčelí- altán. Střechy jsou řešeny obdobně jako na ideálním pohledu Hildebrandtově pro jaroměřický zámek. Na dvorní straně jižního křídla vystupovala nevysoká vížka se zvoncem a hodinami. Okna jsou orámována šambránami s uchy ve všech rozích a mezi nimi stoupají od kordonové římsy ploché pilastry, spojené v korunové římse. Hlavní sál byl v severním křídle a podle všeho procházel dvěma podlažími jako v Jaroměřicích. Jeho tři velká okna v patře jsou však orámována jednoduchými šambránami. Mají půlkruhové záklenky.“

Pokud by byl sloh zámku vyhodnocen podle obrazů Šetínského, pak můžeme říci, že autorem zcela určitě není Prandatauer. Shodl se na tom kolektiv autorů knihy „Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezku“ pod vedením profesorů Dr. Ladislava Hosáka, DrSc. a Dr. Matěje Zemka, Csc. Na stavbě je totiž pozoruhodné severní křídlo, které dodává stavbě rytmus, což je typickým znakem architekta Hildebrandta. Architekturu zámku v Bohušicích tak může přiřknout Hildebrandtovi.

Roku 1781 zámek z neznámých příčin vyhořel. Hrabě Dominik Ondřej Kounic nechal zbytek zámku částečně zbourat a zbytek přestavět na dvůr. Na přestavbu dohlížel slavkovský zednický mistr a zámecký stavitel Pavel Malenovský. (Zbytky knih z bohušické zámecké knihovny byly převezeny do kounické knihovny ve Vídni, zámecká zahrada byla poškozena a ztratila svou barokní tvář a cennější část sochařské výzdoby byla převezena do Jevišovic.)

Nový dvůr v Bohušicích vyhořel roku 1813 a roku 1815 vyhořela i usedlost rytíře, který byl oddaný vrchnosti. Tento požár byl však založen úmyslně. Požáry a později přestavba na stáje JZD zničily bohušický objekt tak, že si dnes málokdo dokáže představit, že v Bohušicích kdysi stál honosný barokní zámek.

Jedním z dalších důkazů existence zámku v Bohušicích je pečeť, na níž je vyobrazen zámek a okolní zahrada.

Opis pečeti: SIGILLUM PAGI BAUSCHITZ (asi z pol. 18. století).

Popis: Pečeť je kruhová o průměru 25 mm. V pečetním poli je cihlová věž se třemi stínkami a otevřenou branou. Po stranách věže jsou snad naznačeny pokračující hradby. Početní pole je lemováno perlovcem, nad nímž je opis. Obvod pečeti je lemován věncem.

V letech 1803 – 1804 vznikla většina vesnických kaplí, zejména těch, jejichž věžičky jsou zakončeny zvoncovitě, nebo cibulemi. V Bohušicích se nachází jedna z těchto kaplí – uprostřed návsi. V roce 2002 proběhla její rekonstrukce. Celá dřevěná věžička i se střechou byla sundána a nahrazena novou. Střecha byla zhotovena přesně posle střechy staré. Kaplička je obklopena menším parkem, kde je také umístěn památník padlých občanů za první světové války. Na památníku je nápis: „Věčné památce obětem světové války. Věnují občané Bohušic v roce 1924.“ Po stranách byly zasazeny lípy jako „Lípy svobody“. Později však byly vykáceny.